Dnes se na stránkách Idnes objevila zajímavá anketa o nejlepšího trenéra hokejové reprezentace od osamostatnění. Vítěz je jasný i předpokládaný, ale byl opravdu nejlepší?
Samostatná reprezentace České republika měla, případně má, sedm trenérů. Postupně se na její střídačce vystřídali Bukač, Hlinka, Augusta, Lener, Růžička, Hadamczik a Vůjtek. Redaktor Idnes se pokusil je nějak porovnat a o něco podobného se pokusím i já. Zajímavé je, že se nebudu ani příliš rozcházet s výsledky ankety a první tři místa mi vycházejí podobně, jako hlasujícím.
Začnu Luďkem Bukačem. Odborník každým coulem, který titulem v roce 1996 nastartoval zlatou éru českého hokeje pro následující roky. Přivedl do reprezentace pozdější hvězdy Procházku nebo Pateru. Mě, stejně jako asi každému, zůstává v paměti vyjevený výraz Procházky poté, co rozhodl finále Mistrovství světa ve Vídni proti Kanadě. Ale pan Bukač je také podepsaný pod zřejmě největší ostudu samostatné reprezentace, když naprosto nezvládl hvězdný kolektiv na Světovém poháru v roce 1996. Prohra v Německu 7:0 a předchozí zápas ve Sportovní hale se Švédskem, kdy po hráčích létaly plechovky od piva, mu na celkovém hodnocení a obraze hodně ubírají.
Dalším z trenérů byl Ivan Hlinka. Charismatický chlap, který stál za asi největším úspěchem českého hokeje v Naganu. Zápasy, na které si nebylo potřeba brát dovolenou, protože i zaměstnavatelé chápali, že se děje něco výjimečného, zůstanou v paměti dodnes. Tenkrát byla tak obrovská euforie, že ani veřejnosti vůbec nevadilo, vidět hokejisty v Praze poněkud společensky unavené. Stejně tak byl Hlinka u památného MS, kde Kanaďané absolutně neunesli svojí prohru a v přesile napadali české hokejisty. I když i on měl na reprezentační lavičce neúspěchy, Nagano zřejmě všechno přemazalo a v myslích všech fanoušků, jak je vidět z ankety, zůstal jako ten nejlepší.
Po Hlinkovi přišel na řadu Josef Augusta a jeho dva tituly mistra světa ve zcela výjimečné éře českého hokeje. Augusta měl k dispozici nesmírně silnou generaci hráčů (Dopita, Procházkové, Patera, Ujčík, Čajánek atd.) a dokázal toho potenciálu plně využít. Výhodou bylo, že tito hokejisté většinou nehrávali v NHL a tak odpadaly spekulace, zda přijedou a kdy. Mužstvo se v klidu připravovalo a dokázalo své síly a sehranosti perfektně využít. Hokej to býval tehdy parádní a pan Augusta na něm měl velký podíl už jen třeba proto, že nechal hráčům volnost.
Pak se dostalo na Slavomíra Lenera a s ním přichází jedno z těch slabších období. Lener je jediným trenérem v historii samostatné reprezentace, který nezískal ani jednu medaili. Na dvou mistrovstvích světa neuspěl a zejména to druhé, v nové pražské aréně, štve fanoušky ještě teď. Měl k dispozici velmi dobré mužstvo a neskutečnou podporu veřejnosti, přesto nedokázal přejít ve čtvrtfinále přes Američany.
Po něm se za hráče na střídačku postavil Vladimír Růžička. Jemu se, stejně jako Augustovi, podařilo vybojovat dva tituly mistra světa. A přitom každý byl úplně jiný. První, v roce 2005 ve Vídni, byl vyhraný v neskutečné konkurenci. V sezoně se nehrála NHL a všechna mužstva se ve Vídni představila ve velmi silném složení. Český tým hrál parádní hokej a ve finále s přehledem přehrál namyšlené Kanďany, kteří opět měli problém svojí prohru unést. Druhý v roce 2010 byl zase úplně jiný. Neskutečně vydřený a díky tomu možná ještě cennější, než první. Růžičkovi se omluvili skoro všichni hráči z NHL. Přesto letěl pohár znovu do Prahy. Jen dvakrát jsem u televize při hokeji řval radostí při gólu jako pominutý. Poprvé u Šlégra v Naganu, podruhé u Rachůnka v Německu 2010. Krásným zážitkem bylo i finále, kdy proti českému týmu nastoupil ten nejsilnější možný výběr Ruska se všemi hvězdami. Závěrečná přesilovka 6 na 3 a neuvěřitelná obětavost českých hráčů byla úžasná. Samozřejmě i Růžička měl své výbuchy. Mezi ty největší patří neúspěch na olympiádě ve Vancouveru, kde se mužstvu od začátku nedařilo a vypadlo už ve čtvrtfinále.
Růžičku nahradil Alois Hadamczik. Myslím si, že není špatným trenérem, ale že mu všeobecně uškodilo jeho chování. Hráči za ním nešli tak jako za Hlinkou, Augustou nebo Růžičkou. Navíc byl velmi nesympatický i veřejnosti. Spolu s Lenerem jsou jediní dva, kteří nemají žádnou zlatou medaili. A že šancí měl mnoho, včetně dvou olympiád. Hadamczikovi se povedlo zejmé MS v Bratislavě, kde měl k dispozici velice silný tým. Mužstvo hrálo výborný hokej, ale v semifinále se Švédskem ho zastavilo několik špatných rozhodnutí trenéra. Hadamczikovi, stejně jako Lenerovi, chyběli praktické zkušenosti s hokejem a neuměl dle mého správně zasáhnout do vývoje utkání. Symbolický pro něj byl i jeho konec, který oznámil uražený do regionálního rádia.
U posledního kouče Vladimíra Vůjtka není v podstatě co hodnotit. Pan Vůjtek podle mě věděl, že bere reprezentaci jen na jeden rok, než někomu z mladších trenérů skončí smlouva v klubu. Jako klubový trenér měl úspěchy, stejně jako ze začátku na slovenské střídačce. Pokud měl někdy přijít k české reprezentaci a vést ji nějak hodnotně, mělo to být o několik let dříve.
Z výčtu a z výše popsaného mi vychází, že pokud bych měl rozhodnout o nejlepším trenérovi, dávám na stejnou rovinu trojici Hlinka, Augusta a Růžička. Nedokážu se mezi nimi rozhodnout, kdo je ten nej. Za nimi s mírným odstupem Luděk Bukač. A nakonec dvojice Hadamczik – Lener. Přeci jen dám na čtvrté místo Hadamczika, díky několika medailím. Sám jsem zvědavý, na které místo se zařadí Jandač. Začátek bude mít kvůli Světovému poháru velmi těžký, tak uvidíme, jak svoji reprezentační kariéru začne. Nezbývá než držet palce a fandit, aby to bylo někam po bok Hlinky, Augusty a Růžičky.
